Můj příběh

Jsem žena jako každá jiná: starostlivá, paličatá, usměvavá.

Také jsem mámou dvou holek, partnerkou svého muže a všichni společně jsme páníčky jednoho zrzavého kocoura, staré fenky a dvou morčat.

Žijeme v kopcích Halasova kunštátska, kde se můžeme všichni volně pohybovat. Proto když zrovna nemusím běhat po nákupech, běhám po kopcích a kochám se výhledy, které se nám tu nabízejí. Věřte nebo ne, ale to druhé mě nabíjí a sytí rozhodně víc. 

Ve chvílích, kdy nelezu na nervy svým dětem (nebo naopak?), tak lezu alespoň na umělé stěně a čas od času také venku na skalách. Tělo občas protáhnu při akrojóze a kontaktní improvizaci.

Přiznání: "Miluju sladký."

A k tomu všemu jsem kreativní. Mám ráda, když můžu tvořit, když z hroudy hlíny vytvaruju sošku ženy, když se na plátně objevují první barvy. Vyžívám se v opravách našeho starého domu, obzvláště pokud jde o dekorování stěn. Dokonce si užívám, když upeču dort a můžu si ho ozdobit podle sebe (a taky ho sníst :-).

Jaká byla moje cesta až sem? Někdo by řekl "trnitá".

Já bych spíše použila slovo "nečekaná". Alespoň pro mě samotnou bylo překvapením, že se můj život stočil právě tímto směrem.

Potřeba tvořit mě provázela již od dětství. Ale jak už to tak bývá, nikdy jsem nedostala zpětnou vazbu, na základě které bych měla pocit, že bych v tom byla dost dobrá a že bych se tím mohla uživit.

Doma mě směřovali praktickým směrem. Vystudovala jsem gympl a po něm práva v Brně. Nějakou dobu jsem dělala advokátní koncipientku a pak jsem postupně porodila dvě krásné děti. 

A co se nestalo? Díky dětem se mi otevřely oči. K této práci jsem se nevrátila.

Při první rodičovské jsem háčkovala hračky pro dceru. Postupně jsem svoji tvorbu rozšiřovala a nakonec jsem vyráběla a prodávala kolotoče nad dětské postýlky, čelenky a šité kšandy. Neskutečně mě při tom bavilo hrát si s barvami a kombinovat různé vzory na látkách.

Při druhé rodičovské jsem si u nás na dědině otevřela obchod se zdravou výživou, non-toxic drogerií a dárkovými předměty. Rozjela jsem ho od nuly, i když se na mě okolí dívalo přes prsty:

"Takový obchod, ještě ke všemu částečně bezobalový, přece nemůže na vesnici fungovat."

A víte co? On fungoval! Pět let jsem ho piplala a nakonec jsem celý koncept prodala. Cítila jsem, že rozjetý obchod už mi nedává dostatek svobody ani prostoru pro kreativitu. 

To mě dusilo.

V té době jsem ještě netušila, co bych mohla dělat dál. Dala jsem si pauzu pro sebe. Odpočívala. Věnovala se zvelebování domova. 

A taky jsem hledala, co mě dělá šťastnou. Jak? Zcela nerozumně jsem šla za tím, co mě tenkrát lákalo. 

Přihlásila jsem se na workshop, kde jsme kreslili akvarelovými barvami. Pamatuju si, jak mě tenkrát překvapila chvála, kterou na mě ostatní pěli. Poté jsem se přihlásila na workshop, kde jsme si podle instrukcí skvělé Evičky Pikartové stvořili vlastního anděla z keramické hlíny. 

Tento okamžik považuji za zlomový.

Tolika podpory, abych nechala svoji kreativitu proudit a ukázala ji světu, se mi nikdy před tím nedostalo. Chvíli mi trvalo, než jsem to přechroustala. Můj vnitřní kritik křičel hodně nahlas, že jsem přece vystudovala práva, ne umění. Nakonec jsem ho zvládla umlčet. 

Myslím, že barvy si mě prostě samy přitáhly, aby přese mě mohly proudit až k vám. Minimálně ty akrylové. :) 

Postupně jsem se promalovala přes sololitové desky a šepsovaná plátna až k plátnům přírodním. Těm jsem nejvíc věrná, ale znáte to. Výjimka potvrzuje pravidlo.

A nebyla bych to já, abych si čas od času neuplácala taky něco z hlíny.